můj příběh

  • 26. února 1987 přicházím na svět. Táta je stavař a s mámou se seznámili v práci. Máma je teď na mateřský a táta chodí do práce a po nocích hraje v klubech na kytaru v kapele. Vyrůstám na Barrandovském sídlišti, takže často chodíme do Prokopáku, nebo na barrandovský filmařský pláně koukat na kulisy. Přichází na svět můj brácha. První jízda na oranžovém kole je v pohodě už i bez řidítek a nejdelší smyk uděláte jenom když to fakt rozjedete. Líbí se mi jména prvních kámošů Čendy a Jendy protože se jim rýmujou a taky Petra je fajn, na louce mi zblízka ukazuje, jak jí některý lístky připomínaj srdíčka. Šťovík je tu ze začátku trochu kyselej, ale zvykám si rychle, snad nebyl počůranej. Pouštíme z kopce do silnice starý pneumatiky a zdrháme, to máte tak, když se člověk občas blbě připlete. Nic, stěhujem se do Liberce.
  • První třída liberecký základky je v pohodě, je to dobrý město, hlavně, že máme hned za panelákem klepače. Pískoviště už tě v tomhle věku moc netáhne, žejo. Lampa místního osvětlení je pikoklou minimálně dvacetkrát denně a skákat přes gumu umim taky, protože jsem občas venku se samýma holkama. Nikola se mi moc líbí. Dostávám první pusu na tvář a poprvý se objímáme, jsou to silný momenty. Když se mě v hudebce ptaj na co chci hrát, řikám, že na harfu, ale tu tam prej nemaj. Tak chodim do sboru a do houslí. Mám pokoj s bráchou a nemáme problém. Občas se pošťuchujem, to dá rozum, a tak mu pomáhám prolítnout skleněnejma dveřma, přežili jsme to oba. Už mám i kolo s přehazovačkou – horáka, škoda, že se tu krade, takže už ho zas nemám. Bobovat chodíme na Smeťák a boby s volantem jsou nutnost, jinak si v závodech neškrtneš. Táta už pracuje doma jako soudní znalec a oceňuje domy a máma mu s tim pomáhá. Od mojeho narození má sice ekzém na rukách, ale je přesvědčená, že najde způsob, jak se ho zbavit. Liberec byl asi jen dočasnej, protože se stěhujeme zpět ku Praze do domečku v Úvalech. Když to říkám Nikole, je nešťastná a pláče. Nečekám to a taky jsem z toho smutnej. Ale vzduch je tady panečku čerstvej hezky, to zase jó. 
  • Od šestý třídy nastupuju na základku v Úvalech. Vesnická poloburanská škola, kde se spíš uzavírám a potěšení moc nenacházim. Škola sousedí se zvláštní, zvláštní? Ani ne. Bitky mě nepřitahujou a ani já je. Zdá se, že podobně to mám i s holkama. Nevadí mi to, zatim. Na svět přichází můj už druhej brácha. Doklepávám devítku skoro se samejma jedničkama, abych se dostal na střední filmovou a televizní. Ke svému úžasu začínám vidět ve škole smysl. Pětku z matiky v prváku zvládám, co mám taky dělat, ale když jsem to ukázal tátovi, tak řiká: “No, tak tohle jsem ještě neviděl.” Tátovi se daří a mámě taky, protože už objevila tu metodu a zbavila se ekzému. Drogy i vztahy se mi úspěšně vyhýbaj celou střední školu, což zpětně hodnotím pozitivně. Moje první práce je promítač ve Village cinemas na černém mostě. Stávám se členem Vokální skupiny VOSK. Potkávám jirenskou partu a tak pár let dovádíme první ligu. Dostal jsem se na filmovou akademii v Písku, kde liga jaksi pokračuje, ale kde potkávám další osudové přátele.  Život mě začíná bavit.
  • Po pěti letech promuju na katedře zvukové tvorby a tak dostávám před jméno MgA. Chtěl jsem ale víc tvořit, a tak věšim zvukařinu na hřebík, kupuju si dobrej foťák a začínám si dělat svoje. Jde to samo. Nacházím nádherný vztah se ženou a objevuju neobjevené, pořád je co objevovat. Díky ní se dostávám k hudební televizi, kde mám nový možnosti a začínám tvořit a dodávat pořady na klíč. Zdokonaluju se v produkci, v natáčení, střihu, efektech, citu pro grafiku, rád si udělám všechno sám, když víc umim, můžu i víc inkasovat, žejo, zrovna jsou peníze aktuálním tématem. Makám a vydělávám si na svoje první auto, ale nekupuju si ho. Přestávám hrát spoustu společenských her jako třeba: “Kdo má lepší mobil” a podobně. Díky finanční rezervě se rozkoukávám, zpomaluju a mám pocit vítězství nad systémem. Dělám víc co mě baví. Vybírám si práci jakou chci, nebo si od ní dávám na čas pokoj, další doušky svobody se dostavují. Máma se naučila léčit lidi, zakládá si poradnu pro osobní rozvoj a už vede i rodinné konstelace. Jsem jejím stálým klientem, čtu hodně duchovní literatury a stává se ze mě sluníčkář. Je ze mě mistr Rei-ki. Nacházím další část životní cesty a měním životní hodnoty tentokrát na ty skromější a základnější. Dostavuje se úleva.
  • Tak jo. Mám produkci. Už jsem velkej kluk, ikdyž se tak zatim moc necejtim, celkem to letí. Zvažuju, zda se mám prezentovat jako firma, nebo jako člověk. Dlouhý roky mám práce habaděj a žádný propagace nejsou potřeba. Natáčim i v zahraničí a daří se mi. Dělám věci poctivě, srdcem a kontakt se šíří sám. Objevuju další úžasnou metodu na cestě vpřed. Učim se i základy Tchaj-ťi, skvělá věc. Rád cvičim pozdrav slunci, ikdyž u něj někdy pěkně funim. Dělám si kapitánský průkaz, moře je pro mě nekonečná svoboda, miluju to. Už nejsem sluníčkář a nořim se víc do hloubi duše lačný po pravdě. Odcházim z fungujícího vztahu. Dělám nakonec web o své o sobě. A dělám ho jinak. Ať to lidi inspiruje. Ať každej dělá to co cítí. Ať se otevře a žije v pravdě sám k sobě a k ostatním. Taky se učím dělat si co mě baví, učím se milovat a pomáhat druhým, cestovat, poznávat a ochutnávat, radovat se a cítit štěstí a spokojenost.

    Stačí to do sebe nechat vstoupit. Už to tady všechno je.

„Včera jsem byl chytrý, proto jsem chtěl změnit svět.

Dnes jsem moudrý, proto měním sám sebe.“

  • příběh
  • příběh
  • příběh
  • příběh
  • příběh
  • příběh
  • příběh
  • příběh
  • příběh

myšlenka

je vždy první

přechází v slova a v činy

myšlenky jsou naše tvořivá síla

je dobré mít myšlenky pod kontrolou

dokážeme jimi změnit sebe a tím i náš svět